Rezidence byla realizována ve spolupráci se Se-s-ta v rámci programu KKCV Hub 800.
Představení tohle město není pro starý vzniká v koprodukci Nové sítě a Mezinárodního divadelního festivalu REGIONY 2026.
- Termín: 24. 4. – 28. 4. 2026
- Místo: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Žďár nad Sázavou
- Název projektu: tohle město není pro starý
- Zúčastnili se: Vojtěch Bárta, Miloš Černoušek, Tereza Dostálová, Jana Holečková, Anna Hradilková, Tobiáš Nevřiva, Květoslava Podhradská, Blanka Stehlíková a Miloš Vojtěchovský
ZÁMĚR REZIDENCE
Záměrem společné rezidence bylo vytvořit intenzivní společný čas pro tvůrčí a performerský tým projektu tohle město není pro starý a posunout vznikající inscenaci od dramaturgické koncepce ke konkrétnímu scénickému tvaru. Projekt připravujeme jako site-specific divadelní představení ve formě performativního seniorského rozhlasového pořadu naživo ve veřejném prostoru, který vychází z autentických příběhů seniorů a seniorek a otevírá témata stáří, péče, samoty, občanské angažovanosti, smrti, digitálního vyloučení, důstojného dožití i společenské neviditelnosti starších lidí.
Cílem rezidence bylo společně rozpracovat strukturu představení a propojit dokumentární, zvukové a performativní vrstvy. Současně jsme se chtěli věnovat individuální práci na monolozích seniorů a seniorek, které představují důležitou osu vznikajícího scénáře. Klíčové pro nás bylo, aby jednotlivé výstupy nevytvářely jednotný nebo zjednodušující obraz stáří, ale naopak ukazovaly jeho mnohost.
Důležitým záměrem rezidence bylo také společné setkání všech zapojených osobností. Rezidence proto měla nejen pracovní, ale i komunitní charakter. Chtěli jsme vytvořit prostor, v němž se tým může lépe poznat, sdílet osobní zkušenosti, otevřít citlivá témata a postupně budovat důvěru potřebnou pro další společnou práci.
PRŮBĚH REZIDENCE
Rezidence probíhala jako kombinace kolektivní dramaturgické práce, individuální práce na monolozích a otevřených rozhovorů o stáří a stárnutí. Velkou část pobytu jsme věnovali upřesňování celkové struktury projektu, který se v této fázi vyjasnil jako moderované gala rozhlasové vysílání ve veřejném prostoru. Pracovali jsme s představou rozhlasového pořadu, audiowalku i dokumentárně performativní procházky městem.
Společně jsme rozvíjeli jednotlivé situace a hledali jejich návaznosti. Vznikající struktura pracuje například s folklorně stylizovaným úvodem, antropologicko-kulturologickým vstupem o roli starých lidí v mimoevropských kulturách, tématem digitální šikany, romskou zkušeností se stářím a umíráním, klimatickým aktivismem seniorek a seniorů, obrazem touhy po nesmrtelnosti a přijetí konečnosti, seniorským protestem i aktivistickým přerušením vysílání. Tvar se tak začal jasněji pohybovat mezi dokumentem, groteskou, politickým gestem a osobní výpovědí.
Významná část rezidence byla věnována individuálním monologům a jejich dalšímu rozpracování. U Blanky Stehlíkové jsme pracovali s tématem současné posedlosti dlouhověkostí a biohackingu, které se v monologu postupně překlápějí do osobního manifestu o přijetí stáří, důstojném konci života a právu nebýt udržován při životě za každou cenu. U Jany Holečkové jsme rozvíjeli monolog o městě, mobilitě, parkování, digitálním vyloučení a nenápadných podobách ageismu, s nimiž se starší člověk setkává v každodenním životě. U Anny Hradilkové jsme se soustředili na text o seniorském klimatickém aktivismu a hnutí Klimababičky (ve kterém se angažuje), který otevírá otázku, co dnes může znamenat moudrost stáří, občanská odpovědnost a solidarita s mladší generací. U Květoslavy Podhradské jsme pracovali s romskou zkušeností stáří a s jejím osobním příběhem spisovatelky, která začala tvořit a veřejně vystupovat až ve vyšším věku.Zároveň jsme hledali míru a formát zapojení herce, kterému jsme svěřili performativní roli moderátora pořadu – Miloše Černouška alias Cyrila Drozdy.
Důležitou součástí práce byly společné rozpravy nad tématy, která se často ve vztahu ke stáří vytěsňují. Mluvili jsme o smrti, důstojnosti, rodinné péči, domovech pro seniory, osamělosti, občanské odvaze, tělesnosti, ztrátě autonomie, ale také o humoru, vzdoru, radosti a potřebě nebýt vnímán jako objekt péče. Tyto rozhovory zásadně ovlivňovaly další podobu scénáře. Ukázalo se, že pro projekt je důležité nevytvářet pouze dojemný obraz stáří, ale dát prostor hlasům, které mohou být něžné, drsné, vtipné, konfliktní i politické.
Součástí rezidence byla také práce se zvukovou a rozhlasovou vrstvou projektu. Společně se soundartistou Milošem Vojtěchovským jsme promýšleli, jak může výsledný tvar fungovat jako živé vysílání ve veřejném prostoru, jakou roli v něm budou mít hudební vstupy, ruchy, zvukové kompozice a terénní nahrávky.
Rezidence měla zároveň výrazný komunitní rozměr. Společné vaření, neformální rozhovory a soustředěné spolubytí v hezkém prostředí na zámku ve Žďáru nad Sázavou pomohly vytvořit důvěrnější pracovní prostředí. Díky tomu se celý tým lépe poznal nejen profesně, ale i lidsky. Pro projekt, který stojí na sdílení osobních zkušeností a citlivých tématech, byla tato rovina obzvláště důležitá.
Velkým přínosem bylo, že se na jednom místě setkal tvůrčí tým s aktéry/performery se zvukovým designérem. Díky tomu jsme mohli jednotlivé texty a situace okamžitě ověřovatve společné debatě. Právě tato přítomnost konkrétních lidí zabránila tomu, aby se témata stáří proměnila v obecné teze.
Za zásadní považujeme také otevření témat, která budou pro výslednou inscenaci určující. Patří mezi ně digitální vyloučení, důstojné umírání, péče, romská zkušenost stáří, seniorská občanská angažovanost, ageismus i právo starších lidí zůstávat aktivními subjekty veřejného života.
Velkou hodnotou pobytu bylo posílení týmového zázemí. Společné vaření a sdílený každodenní režim přirozeně prohloubily vztahy uvnitř týmu a vytvořily atmosféru, v níž bylo možné mluvit otevřeně a s důvěrou. To se následně promítlo i do samotné práce na scénáři. Rezidence nám pomohla lépe porozumět tomu, že projekt tohle město není pro starý není jen inscenací o seniorech a seniorkách, ale také procesem společného naslouchání, sdílení a vyjednávání toho, jaký prostor má stáří v současné společnosti.
Současně jsme si pojmenovali další úkoly. V následující fázi bude potřeba dále zpřesnit a dopsat scénář, dopracovat přechody mezi jednotlivými částmi, posílit vztah k veřejnému prostoru Hradce Králové a konkrétní lokalitě uvádění, rozvinout zvukovou dramaturgii a technické řešení rozhlasového formátu a pokračovat v práci na jednotlivých monolozích tak, aby si zachovaly autenticitu, ale zároveň byly pevně zasazené do celku inscenace.
ZÁVĚREM
Rezidenční pobyt v Centru choreografického rozvoje SE.S.TA ve Žďáru nad Sázavou nám poskytl potřebný čas, klid a zázemí pro soustředěnou práci na projektu. Odjíždíme s jasnější strukturou scénáře, rozpracovanými scénami a texty, konkrétnější představou o rozhlasové a zvukové vrstvě projektu a s posílenou vnitřní souhrou týmu.
Rezidence pro nás byla důležitá nejen umělecky, ale i lidsky. Pomohla vytvořit společný prostor, v němž se mohly setkat různé zkušenosti, generace, tvůrčí přístupy i osobní příběhy.
Děkujeme Nové síti a Centru choreografického rozvoje SE.S.TA za poskytnuté zázemí, péči a podporu a těšíme se na realizaci projektu v rámci Festivalu Regiony v Hradci Králové.
Tobiáš Nevřiva, Tereza Dostálová, Vojtěch Bárta a celý tým projektu tohle město není pro starý.
